Zázračná otázka - de Shazer, Steve; Dolan, Yvonne a kol.Krátká terapie zaměřená na řešení
Předkládaná práce je poslední knihou, na níž se autorsky podílel Steve de Shazer, tvůrce krátké terapie zaměřené na řešení, a jakýmsi završením jeho terapeutického přístupu. Přístup de Shazera a jeho spolupracovníků vznikal velmi pragmatickým způsobem: ve snaze objevit, co doopravdy v terapii funguje a klientům pomáhá, se snažili oprostit od všeho ostatního.
Tak postupně opustili diagnostiku a analýzu problémů a vytvořili koncept tzv. zázračné otázky: „Představte si, že by se jedné noci, zatímco budete spát, stal zázrak – a všechny vaše problémy by se vyřešily. Podle čeho byste si toho všiml? Co by bylo jinak? Jak by se o tom dozvěděla osoba XY, aniž byste se jí slovem zmínil? Kdo by si toho všiml jako první? Podle čeho?“ Kniha zahrnuje četné ukázky terapeutické práce s klienty. Shazerův přístup a jeho techniky jsou dnes v různých modifikovaných podobách nedílnou součástí systemické terapie a koučování.
Knihu ocení psychoterapeuti, poradenští pracovníci, koučové, manažeři, lidé usilující o seberozvoj (koučování lze na rozdíl od terapie provádět na sobě samých), studenti psychologie a psychoterapie.
Steve de Shazer (1940–2005)je americký psychoterapeut, jedna z nejslavnějších postav systemické terapie. Je autorem šesti knih.
Yvonne Dolan
Mezi dalšími osobami autorského týmu je Insoo Kim Berg, Shazerova celoživotní spolupracovnice a manželka, terapeutka korejského původu.
Kód produktu: 13307601
EAN: 9788026200079
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2011
Počet stran: 240
ISBN: 978-80-262-0007-9
Vazba: brožovaná
Ukázka z knihy:
Naslouchání odpovědím
Bez ohledu na užitá slova nevíme, jakou otázku jsme přesně položili, dokud neslyšíme, jak klient odpoví. Je důležité dávat dobrý pozor, protože všechny následné otázky musí být založeny na klientových odpovědích. Položíme doplňkovou otázku, pozorně nasloucháme klientově odpovědi a pak položíme další otázku vycházející z jeho odpovědi, abychom zjistili a zmnožili detaily klientova popisu.
Třebaže je každý klient jiný, a tudíž bude jiný i každý zázrak, většina odpovědí, které uslyšíme, bude víceméně spadat do kategorií prozkoumávaných v této části. A i když je vždy nejlepší zabudovávat do otázek klientova přesná slova, uvedeme obecné příklady typů otázek, které obvykle klademe klientům v rámci každé kategorie. A ještě jednou připomeňme, že bez ohledu na to, jak jsme naši otázku zformulovali, pochopíme její význam pro klienta teprve tehdy, až uslyšíme jeho odpověď.
V tom, že nikdy nevíme, nač jsme se zeptali, dokud jsme neuslyšeli odpověď, je hluboká pravda. Věříme, že takový přístup minimalizuje riziko, že si budeme myslet, že nás klient špatně pochopil. Jestliže si myslíme, že nevíme, nač jsme se zeptali, dokud jsme neuslyšeli odpověď, přijímáme odpovědnost za to, abychom pozorně vnímali klientovu odpověď jako platnou a důležitou, což nám také pomůže vyhnout se opakování stejných otázek. Tímto způsobem nás klienti pokaždé učí o vhodnosti a řazení otázek.
Jinak řečeno, odpoví-li klient na otázku, na niž jsme se nezeptali, víme, že toto je otázka, na niž jsme se měli zeptat. Když se budeme chovat tak, jako když jsme položili právě takovou otázku, pomůže nám to a naučí nás to být s klientem v dialogu. Právě tak nás klienti učí, jak se ptát a jak dělat terapii.
Čeho si klient všimne?
Naše klientka (říkejme jí Sára) se ráno probudí. V noci se stal zázrak a problémy, které ji přivedly do terapie, jsou pryč. Jak si to Sára poprvé uvědomí? Jak pozná, že k tomu došlo? S jakým pocitem se probudí, aby poznala, že něco je jinak a problém zmizel? S jakými myšlenkami? A snad nejdůležitější jsou otázky: Čeho si Sára poprvé všimne, aby ji napadlo, že něco je jinak? Co přesně udělá jinak, aby to bylo zároveň první znamení, že problém je pryč? A pokud bude ve chvíli Sářina probuzení přítomen ještě někdo jiný, jak si on všimne, že něco je jinak? Jak si toho všimnou další lidé v Sářině životě?
Opakujeme, že nikdy nevíte, nač jste se ptali, než uslyšíte odpověď, a má-li mezi vámi dojít k dialogu, následná otázka by měla být postavena na klientových odpovědích.
Odpověď „nevím“ nebo mlčení
Představme si, že Sára zodpoví otázku na zázrak slovy: „Nevím“ (což je jedna z nejčastějších počátečních reakcí na tuto otázku). Náš kolega Dan Gallagher říká, že „nevím“ znamená „buďte zticha – přemýšlím“ (osobní sdělení, 2000). Během let jsme zaznamenali, že i v situacích, které se netýkají otázky na zázrak, lidé běžně zahajují důležité výroky slovy: „Nevím…“, např. „Nevím… hodně jsem přemýšlel o tom a tom (že se vrátím do školy, že odejdu z práce nebo ze vztahu, že se vezmeme, že si pořídíme dítě atd.).“
Jsme toho názoru, že poté, co klient řekne své „nevím“, je skutečně velmi užitečné pár vteřin mlčet. Podle nás je důležité dát klientovi chvíli na rozmyšlenou. Neopakujeme otázku (pokud nás o to klient nepožádá). A rozhodně nic nekomentujeme, nepřikyvujeme ani neděláme nic, co by na nás strhávalo pozornost. Zjistili jsme, že může být užitečné počítat do šesti, než řekneme něco dalšího. Když to tak terapeut udělá a nebude se hýbat, především nebude přikyvovat, dobře se pocvičí v sebeukáznění. Ještě důležitější ovšem je, že takové chování typicky vede klienta k formulování odpovědi. Funguje to obzvláště dobře, když při čekání zvednete pero a budete ho držet nad svým zápisníkem, jako že čekáte, až si budete moci něco zapsat. Když klient neodpoví do šesti vteřin, zamyšleně řekneme: „Je to těžká otázka.“ Potom se opřeme v křesle a dáme klientovi dalších šest až deset vteřin, aby mohl přemýšlet.
Nejdůležitější je, aby terapeut zůstal během tohoto čekání potichu. Budete-li komunikovat jakýmkoli jiným způsobem (verbálně nebo neverbálně), klient začne ze zdvořilosti chybně čekat na vaši další otázku nebo větu, protože to bude vnímat tak, že teď je řada na terapeutovi. Opakujeme: snažte se nepřikývnout ani neudělat nějaký zvuk, který by mohl být vykládán jako reakce. Jinak se situace pro vás i klienta může stát matoucí a trapnou. Budete-li si myslet, že jste už nic dalšího neřekli, ale klient si bude myslet, že ano, rozhovor uvázne na mrtvém bodě. Klient bude sedět a zdvořile čekat, že budete pokračovat, a vy budete rovněž sedět a zdvořile čekat, že klient bude pokračovat v odpovědi.
Jakmile však klient své „nevím“ překoná, začne formulovat odpovědi. Ty mohou mít přirozeně mnoho podob.
Terapeutické principy a techniky
Hlavní intervence
Pozitivní, kolegiální přístup zaměřený na řešení. Jedním z nejdůležitějších aspektů SFBT je tento přístup a atmosféra, kterou terapeut vytváří. Obecně platí, že terapeut je pozitivní, vyjadřuje respekt a naději. Všeobecně se předpokládá, že lidé v sobě mají velkou odolnost (resilienci), jíž dovedou využít k uskutečňování změn. Dále se v zásadě věří, že většina lidí má sílu, moudrost i zkušenost, aby uskutečnila změnu. To, na co jiné modely nahlížejí jako na „odpor“, je v SFBT vnímáno jako a) přirozené protektivní mechanismy lidí či realistické přání být obezřetný a postupovat pomalu, nebo b) terapeutova chyba, tj. intervence, která není pro klientovu situaci vhodná. Všechny tyto předpoklady jsou základem takového terapeutického sezení, které je spíše kolegiální než hierarchické (třebaže, jak bylo poznamenáno výše, terapeuti SFBT „vedou zezadu“) a spíše kooperativní než založené na soupeření.
Hledání předchozích řešení. Terapeuti SFBT se naučili, že většina lidí už v minulosti vyřešila mnoho, mnoho problémů. Mohlo to být jindy, jinde a v jiné situaci. Problém se mohl také vrátit. Jde však o to, že osoba vyřešila svůj problém, i když třeba jen na krátkou dobu.
Hledání výjimek. I když klienti nemají předchozí řešení, která se dají opakovat, většina z nich má nedávné příklady výjimek ze svého problému. Výjimkou se rozumí doba, kdy by se problém mohl vyskytnout, ale nevyskytl se. Rozdíl mezi předchozím řešením a výjimkou je malý, ale významný. Předchozí řešení je něco, co rodina vyzkoušela sama a fungovalo to, ale z nějakého důvodu v tomto úspěšném řešení nepokračovala a pravděpodobně na něj zapomněla. Výjimka je něco, co se děje místo problému, obvykle bez klientova záměru, či dokonce bez jeho porozumění.
Otázky versus nařízení nebo interpretace. Otázky jsou samozřejmě důležitým prvkem komunikace ve všech terapeutických modelech. Terapeuti často užívají otázky ve všech přístupech, obzvláště když provádějí anamnézu, zahajují sezení nebo zjišťují, jak se dařilo provést domácí úkol. Avšak terapeuti v SFBT činí z otázek primární komunikační prostředek a otázky jsou tak všudypřítomnou intervencí. Terapeuti se nesnaží o žádné interpretace a jen zřídka k něčemu klienta přímo vybízejí nebo ho s něčím konfrontují.
Otázky zaměřené na přítomnost a budoucnost versus orientace na minulost. Otázky, které terapeuti SFBT pokládají, se téměř vždy zaměřují na přítomnost nebo budoucnost. To je odrazem základního přesvědčení, že problémy se nejlépe řeší orientací na to, co už funguje, a na to, jak si svůj život představuje sám klient, a ne zaměřením na minulost a na původ problémů.
Ocenění. Pochvaly jsou dalším základním prvkem SFBT. Uznávání toho, co už klient dělá dobře, a potvrzování, jak obtížné jeho problémy jsou, jej povzbuzuje, aby se změnil, a poskytuje mu signál, že terapeut poslouchá (tj. rozumí) a záleží mu na klientovi (Berg & Dolan, 2001). Ocenění v terapeutických sezeních pomáhají podtrhnout fakt, že klient dělá něco, co funguje.
Jemné vybízení dělat víc toho, co funguje. Jakmile terapeuti vytvořili pozitivní rámec prostřednictvím ocenění a poté odhalili nějaká řešení a výjimky ve vztahu k problému, jemně klienta „pošťuchují“, aby dělal více z toho, co dříve fungovalo, nebo vyzkoušel změny, které sám navrhl – často označované jako „experiment“. Není běžné, aby terapeut něco navrhoval nebo zadával úkol, aniž by to bylo založeno na klientových původních řešeních nebo výjimkách. Vždy je nejlepší, když nápady na změnu nebo úkoly vycházejí od klienta, přinejmenším nepřímo během rozhovoru, a ne od terapeuta, protože klient navrhuje něco, k čemu má blízko.
Knihu zakoupíte: Portál - internetové knihkupectví
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
