Prevence a léčba závislosti na alkoholu

V pyžamu jsem se zastavil u nástěnky s velkým nápisem: „Mříže po celé budově jsou proto, aby některý z pacientů neztratil orientaci v prostoru a čase a pak nevěděl, jak se vrátit.“ Přišlo mi to komický, s úsměvem jsem vyrazil do pokoje. Myslel jsem, že se mě to netýká.

Spolubydlící byl něco jako já – váha tak 55 kg, dlouhé vlasy, propadlý obličej. Během chvíle jsme se bavili o drogách. Kdo koho zná a jaký je nejlepší pervitin, kdo jaký potom prožíval stavy. Vyprávěl jsem mu, jak jsem se sem dostal. A to, že jsem to chtěl skončit. On přišel do léčebny úplně nahý. Myslel si, že by měl jít na léčení čistý, a tak spálil i oblečení a doklady. Ani mi nepřipadalo, že by to bylo nenormální. Vyprávěl jsem mu, jakou jsem měl utkvělou představu po požití LSD. Dal jsem si ho, když pozavírali všechny vařiče a drog už moc nebylo. Ani heroin nebyl k sehnání, když byl, byl předraženej. Od jednoho známého vařiče jsem dostal jeden krystal LSD. Vypadalo to jako bobek od křečka. Měl jsem ho cucat pod jazykem. Moc jsem o tom nepřemýšlel, byl jsem na dně. (Ten měsíc, kdy posbírali půlku narkomanů a vařičů z celé Prahy, jsem jel hodně v heroinu. Vždycky jsem ho mixoval s pervitinem. Teď mi nezbývalo než brát čistý heroin.) Když jsem ten krystal cucal, odcházel jsem někam do nějakého sklepa, abych měl klid a aby mě nenapadlo jako minule po klasickém tripu lítat. Sotva jsem zalezl do jednoho baráku, cítil jsem zničehonic ránu jako z děla. Mozek vypnul a podlomila se mi kolena a praštil jsem sebou o zem. Bylo to tak silný, že jsem stěží dýchal, nemohl jsem ani pohnout rukama. Seděl jsem opřený o zeď, nemohl jsem se hnout a ve světle sklepní žárovky jsem upřeně sledoval prostor před sebou – najednou se tam objevila krychle, která se na modrém pozadí začala sama prohýbat a tvarovat se do všelijakých tvarů. Prohýbala se a zplošťovala. A já si uvědomoval, že je to jako svět, že mi tím někdo chce říci, jak vzniká hmota, svět kolem nás, a že všichni jsme světelné krychle, které se prohnou a zploští a zase narovnají. Začal jsem se jako prohýbat a také se zplošťovat a pak jsem upadl do bezvědomí. Ten utkvělý zážitek jsem popisoval tomu toxíkovi jako fakt. Ještě dva roky poté jsem té halucinaci věřil.

Stejně jako po tripu jsem věřil, že umím lítat. Byl jsem zrovna v K-centru, dal jsem si trip a pak, tak za půl hodiny, ten stav přišel. Ven mě vyvedl kamarád Kalda a hlídal mě, abych nikam nešel skočit. Byl jsem úplně mimo. Myslel jsem si, že jsem sám a že vím, jak lítat. Stačí se postavit na kraj, a ne se odrazit, ale jen stát a ono to přijde samo, tělo se nadlehčí, mírně se odlepím a vzduch kolem mě pohltí, vezme mě do náručí a já budu lítat. Kalda mi pak popisoval, že jsem se stavěl na květináče nebo na lavičky a chtěl jsem odletět. A pak mě napadlo, že je u země moc řídký vzduch, aby mě udržel, a tak jsem chtěl letět z nějaké budovy. Pak jsem procitl kdesi uprostřed Václavského náměstí, měl jsem pocit, že mě pronásledují vosy, a byl jsem strašně vyklepanej. Bylo něco kolem šesté večer, asi všední den. Všude kolem spousty lidí.

Můj stav se v léčebně radikálně zhoršoval. Moje nálady a deprese začaly stupňovat napětí, z klidného spolubydlícího se stal agresivní nepřítel. Uběhlo asi čtrnáct dnů a já měl pocit, že už nemůžu, že musím pryč. Čas jsme tam trávili v kuřárně nebo na pokoji. Už jsem nemohl přestat myslet na nášleh. Po tělesné stránce jsem se cítil relativně dobře. Ale psychicky jsem byl na dně. Deprese mě ovládla, seděl jsem u mříží a sledoval okolí, něco tam uvnitř brečelo a slzy se mi draly ven. Jako kdyby mě někdo svázal a já nemohl ani dýchat. Smyčka se den co den utahovala, bylo to k nevydržení.

Když pacienti dokouřili, utekl jsem oknem z kuřárny. Ovládla mě obrovská agresivita a hrozná touha po dávce. Kopal jsem do mříží, až povolily. Protáhl jsem se ven. Jen v pyžamu jsem utíkal, seč mi nohy stačily, až jsem se zastavil někde u tramvajové zastávky. Myslel jsem na Katku, snad mi dá nějaké oblečení. Za vysomrovanou dvoukorunu jsem jí zavolal z budky před domem. Nezradila mě a dala mi nějaké věci na sebe, byl konec listopadu a já byl už promrzlý na kost. Dala mi i nějaké peníze, asi necelou stovku, co doma sebrala, a já vyrazil hledat někoho, kdo mi dlužil, abych sehnal na nášleh.

Kolem druhé ráno jsem sehnal za dvě stovky perník. Byl to úžasnej nájezd. Bylo mi dobře, zapomněl jsem snadno na to, co se stalo. Chodil jsem celou noc po Kampě a po Starým městě, docela mrzlo, pozoroval jsem mraky a hvězdy. Vůbec jsem se nestaral, co bude, byl jsem rád, že jsem u zdroje, že jsem zpátky. Zas jsem potkával ty stejné lidi a vyprávěl jsem jim o tom, jak jsem utekl, a vymlouval jsem jim fámy, že jsem umřel. Druhý den jsem přišel Katce poděkovat, že mi pomohla. Sedli jsme si do naší hospůdky a kecali jsme. Vyprávěla mi, že chodí s nějakým klukem a občas prodává perník v klubu. Po pár minutách jsem si uvědomil, že lže. Věděl jsem, že je schopná se za dávku s kýmkoliv vyspat. Aby to měla. Je to vcelku běžná věc, že když někdo má drogy a chce si to s některou užít, pozve ji na dávku a pak se s ní vyspí. Bylo mi líto, že už nejsme spolu, chyběla mi jako partner, s kterým můžu být a dávat si to. Nakonec se mě zeptala, jestli si s ní dám. Nemusela mě přemlouvat, sjeli jsme se a vyspali se spolu. Když svítalo, ztratili jsme se v temnotě drogového opojení.
Pokračování kapitoly najdete v knize Smrt jménem závislost